1. listopadu 2021, Carolina č. 1000

Třicet let a tisíc čísel. Unikát, jenž předstihl dobu, slaví jubileum

Dnes je to tak snadné, tak samozřejmé zjistit na pár dotyků nebo kliknutí, co se děje třeba na druhé polokouli. Svět a aktuální informace z něj se smrskly do mobilního telefonu v kapse. Ovšem ještě o roky dřív, než vnikly dnes zavedené a sledované značky online zpravodajství iDnes.cz, Novinky.cz či Aktuálně.cz, se z Československa rozletěla do světa Carolina, první elektronické periodikum v zemi. Je tomu přesně třicet let, shodou okolností vychází tisící číslo tohoto zpravodajského servisu, který připravují studenti žurnalistiky na Fakultě sociálních věd. Proto toto jubilejní vydání připomene výjimečnost Caroliny.

„Na poměrně dlouhou dobu se stala významným informačním zdrojem pro celou řadu uživatelů, zejména čtenářů pobývajících či žijících v zahraničí, a pro tehdejší studenty oboru žurnalistika prvním opravdovým simulátorem reálné novinářské práce. Museli v daném čase vyrobit potřebné zprávy, uspořádat vydání a odbavit je. Co víc, dostávali reálnou zpětnou vazbu od skutečných čtenářů. To byl pokrok ve výuce novinářství do té doby u nás nevídaný,“ vzpomíná Jan Jirák, tehdy vedoucí Katedry cizích jazyků, jenž se podílel na vydávání anglické verze.

Přitom internet do Československa dorazil až rok po jejím vzniku, původně se distribuovala akademickou sítí EARN. U zrodu Caroliny stál v roce 1991 sociolog Václav Trojan, který tehdy na fakultě budoval počítačovou síť a chtěl využít nových médií při přípravě budoucích novinářů.

Po celých třicet let se unikátní projekt pojí především se jménem Ludmily Trunečkové, spoluzakladatelky a dlouholeté editorky jednotlivých vydání, která se studenty prvních ročníků připravuje v rámci předmětu Žurnalistická tvorba. Za tři dekády Caroliny kolem ní a také jejím přičiněním vyrostla řada předních českých novinářů či respektovaných mediálních odborníků.

„Paní doktorka Trunečková je pro mě jedním ze základních stavebních kamenů katedry žurnalistiky,“ říká děkanka Fakulty sociálních věd Alice Němcová Tejkalová. „Poprvé jsem se s ní potkala před 22 lety u ústních přijímacích zkoušek. V prváku na bakaláři jsem si sice vybrala Fleš, ale přesto jsme se pak s paní doktorkou Trunečkovou příležitostně potkávaly dál a byla to vždy milá setkání. Teď už je 16 let mojí kolegyní a pokaždé mě těší, když máme možnost prohodit spolu pár slov, ať už o práci, nebo soukromí.“

Právě Ludmile Trunečkové a Carolině, kterou zakládala a jíž je dlouhá léta duší, těmto dvěma výjimečným dámám, patří toto jubilejní vydání. Vychází přesně po třiceti letech, první číslo se datuje do 1. listopadu 1991, o několik dnů dříve vzniklo ještě nulté. Ve vzpomínkách pamětníků se vrací k úplným začátkům periodika, připomíná také jeho anglickou verzi, která svého času zdůraznila přínos a dosah. A osobní postřehy připojují i další spolupracovníci či studenti a někdejší autoři Caroliny, dnes významné novinářské osobnosti.

Redakce

Tehdy ještě nebyl internet, ale Carolina už se šířila do světa

Když jsem v roce 1990 začal budovat na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy počítačovou síť, ještě nebyl internet. Jediné spojení představoval EUNET (evropská síť systému UNIX). Instaloval jsem server se systémem UNIX a z domova přinesl modem na připojení počítače s telefonní linkou a automaticky jsme několikrát denně (a hlavně v noci, protože to byly meziměstské hovory levnější) zavolali do Bratislavy, kde v Ústavu aplikované kybernetiky měli připojení na EUNET do Vídně. Tehdy bylo možné posílat pouze texty – „emaily“, a to bez české diakritiky.

Napsal jsem jednoduchý „mailer“, a tak jsem umožnil každému studentovi FSV UK zřídit si emailovou schránku. FSV UK byla první fakultou, kde to bylo možné. Zjistil jsem, že v Polsku pomocí elektronické pošty vychází periodikum Donosy. Zašel jsem za Ludmilou Trunečkovou na katedru žurnalistiky a Carolina byla na světě. Ona vymyslela jméno, já jsem vytvořil program, který z tehdejšího textového editoru T602 umazal háčky a čárky. A taky jsem vytvořil hlavičku.

Carolina tak byla prvním elektronickým periodikem v Československu. A vzhledem k tomu, že Donosy technicky podporovaly počítače v USA, byla asi prvním v postkomunistické části Evropy. Trval jsem na tom, že Carolina musí vycházet česky i anglicky, v té době ještě nebyly běžné vymoženosti internetu a pro lidi v zahraničí bylo emailové zpravodajství velmi cenné a také se tím podporovala jazyková vybavenost studentů žurnalistiky. Do prvních několika čísel jsem přispíval a texty jsme překládali s Janem Jirákem. Nebylo to jednoduché. Na začátku se studenti seznamovali s počítači, doma měl svůj jen málokdo.

Postupně se ale studenti do práce zapojovali, a tak tento text patří do jubilejního čísla 1000. Anglicky už bohužel nevychází, ale zkuste například překladač CUBBIT vyvinutý na Karlově univerzitě nebo německý DeepL. Oba jsou založené na umělé inteligenci. Možná by stálo za to vydávat Carolinu zase i anglicky, a studenti by se tak naučili s podobnými překladači pracovat. Můžete si to vyzkoušet třeba s tímto textem.

Václav Trojan

Přínos Caroliny: Významný zdroj informací a simulátor reálné novinářské práce

Carolina byla (a navzdory technologickým změnám, které provázejí poslední téměř tři dekády) dodnes je unikátním projektem ze dvou zásadních důvodů.

Zaprvé, Carolina vznikla jako zpravodajský servis poskytovaný studenty a obsahově garantovaný fakultou a na poměrně dlouhou dobu se stala významným informačním zdrojem pro celou řadu uživatelů – zejména čtenářů pobývajících či žijících v zahraničí. V první třetině 90. let 20. století bylo ve světě k dispozici poměrně málo informací o českém prostředí a Carolina tím, že byla k dispozici ve velmi jednoduché a uživatelsky přijatelné podobě v prostředí internetu, tuto mezeru efektivně zaplnila a stala se autentickým – opravdu zpravodajským – zdrojem informací.

Zadruhé, Carolina se stala pro tehdejší studenty oboru žurnalistika prvním opravdovým „simulátorem“ reálné novinářské práce. Studenti museli v daném čase vyrobit potřebné zprávy, uspořádat vydání a odbavit je. Co víc, dostávali reálnou zpětnou vazbu od skutečných čtenářů. To byl pokrok ve výuce novinářství do té doby u nás nevídaný. Kontakt s příjemci zpráv byl opravdový, a to je nenahraditelné, zvláště pro výchovu budoucích novinářů, neboť studenty vedl k vnímavosti a odpovědnosti vůči čtenářům.

Carolina by nevznikla bez nadšení a práce nejen studentů, ale i pedagogů. Mezi skutečné zakladatelské osobnosti Caroliny nepochybně patří Dr. Ludmila Trunečková, Ph.D., která rozpoznala vzdělávací potenciál Caroliny a s obrovskou vervou se pustila do jejího budování. S neustále přicházejícími a odcházejícími studenty to byl a je úkol vskutku náročný. Ludmila Trunečková dokázala Carolinu vystavět jako neustále se obměňující studentský redakční tým a patří jí uznání těžko vyjádřitelné slovy. Zapomenout nelze ani na dr. Václava Trojana, který se s odhodláním a nadšením pustil v první třetině 90. let do budování počítačové sítě fakulty a důležitost Caroliny si dobře uvědomoval a její rozvoj prosazoval a podporoval.

Jan Jirák

Čeština se proměňuje, ale Carolina a Lída zůstávají

Každý student žurnalistiky by se měl vyznačovat vstřícným postojem k mateřštině, neřkuli lákou k ní. Láska k jazyku roste z jeho poznání a ovládnutí. Studenti mají různé příležitosti, aby mohli jazyk ovládnout. Jednou z nich byla, je a snad i bude práce v reakci Caroliny.

V Carolině byl vždycky někdo, kdo vynakládal velké úsilí, aby práce na ní studentům, takto vytvořenému redakčnímu týmu, k něčemu byla. Ti lidé se proměňovali. Až na jednu osobu, která s Carolinou bez přestávky byla od začátku. Ta osoba učila členy své redakce vždycky témuž – poctivosti, pečlivosti, přesnosti a srozumitelnosti. Dělala to způsobem nesmírně laskavým, leč mimořádně vytrvalým, až neústupným. Přesto nevím, že by s ní někdo měl nějaký větší konflikt.

Ač výsledné číslo neslo vždy její nezaměnitelnou pečeť, dávala prostor každému, kdo o něj seriózně stál. Někdy jsem namítal, že ten či onen článek by v agenturním zpravodajství, které se Carolina snaží produkovat, asi neobstál, ale vždy našla dobrý důvod, aby ve vydání zůstal. Jinak by přece práce redaktora přišla vniveč. A to jako správná šéfredaktorka nikdy nechtěla připustit, tolik si vážila práce ostatních.

Jedním ze základních lingvistických pojmů, které by si měl novinář osvojit, jak teoreticky, tak především v praxi, je synonymum. Bez něho se při tvůrčí žurnalistické práci nelze obejít. Synonymem Caroliny je doktorka Lída Trunečková. Díky, že jsi mě, milá Lído, ke Carče, jak jí důvěrně říkáš, přizvala, a už mě nikdy nenechala odejít.

Alex Röhrich

Když Carolina mluvila anglicky

Dnes už si jen málokdo vzpomene, že Carolina měla od svého prvního čísla anglickou verzi, která byla populárním čtením bohemistů v zahraničí, velvyslaneckých úředníků v Praze a jejíž obsah zveřejňovaly Prague Business Journal, Central Europe Review a European Internet Network Media.

Zpočátku anglické překlady vznikaly tak, že Václav Trojan, člověk, který společně s Ludmilou Trunečkovou Carolinu v roce 1991 zakládal, přes akademickou síť EARN rozesílal emailem její texty krajanům do zahraničí, kteří mu je posílali zpět přeložené do angličtiny. Tento systém měl drobný nedostatek – byl založen na práci dobrovolníků, kteří ne vždy měli chuť a čas; anglická verze se dostávala ke čtenářům opožděně. V jednom informačním materiálu jsem se dočetl, že Carolina „prvních 10 let vycházela i anglicky v gesci Milana Šmída.“ Rád bych tuto informaci upřesnil. Na vydávání anglické Caroliny jsem se podílel jenom šest let. Bylo to v době, kdy Trojanův sbor zahraničních překladatelů se rozpadl, a na editování anglické verze Caroliny se postupně vystřídali dva američtí expati – nejdříve Ross Daly, zaměstnanec pražského Centra nezávislé žurnalistiky, instituce financované americkými nadacemi, a po něm na krátkou dobu také známý americký překladatel z češtiny Alex Zucker.

Anglickou verzi Caroliny jsem dostal na starost po návratu z ročního pobytu na univerzitě v Tampere v roce 1995. Nebyl jsem na to sám. Na překlady zahraničních i českých studentů tehdy dohlížel hostující americký student, lektor a externí pedagog Michael Bluhm. Moje práce byla více organizační a technická. Zadával jsem texty studentům k překládání, překlady soustřeďoval a předával Mike Bluhmovi k editaci. Finální text se pak upravoval do požadovaného formátu a rozesílal prostřednictvím konferenční a mailovací služby Listserv.

Na anglickou Carolinu vzpomínám rád, neboť jsem tady poznal řadu zajímavých studentů, s nimiž bych se jinak na škole – vzhledem k své specializaci na televizi a televizní žurnalistiku – jinak minul. Překládání do angličtiny bylo pro studenty dobrovolnou aktivitou. Když se mi nepodařilo sehnat dost překladatelů, překládal jsem sám. Se jmény studentů, kteří se překládání nevyhýbali, a iniciativně se do přípravy anglického vydání zapojovali, se do dnešního dne setkávám v uznávaných a respektovaných médiích. Kteří to byli, je možné ověřit si nahlédnutím do archivu anglických verzí od roku 1994.

Zpočátku byla anglická verze Caroliny – vedle zpravodajství Svobodné Evropy RFE/RL – jediným pravidelným zdrojem informací o České republice na internetu v angličtině. Proto byla tak populární, přestože šlo o amatérský poloprofesionální žurnalistický produkt. Když se na webu začaly objevovat informace v angličtině z profesionálních zdrojů (zahraniční vysílání Českého rozhlasu, headliny ČTK, tištěná anglická periodika vydávaná v ČR) její význam postupně klesal. Před dvaceti lety, 25. října 2001, vyšla anglická Carolina naposledy. Rozloučil jsem se s ní editoralem, stále dostupným na adrese:

http://carolina.cuni.cz/archive-en/Carolina-E-No-434.txt.

Milan Šmíd

Laskavý přístup, milý úsměv i cenné rady. Na co novináři vzpomínají z Caroliny

Dnes se jejich jména řadí mezi významné novinářské osobnosti: ať už v televizi, v rozhlase, v online médiích či tištěných titulech. Na startu žurnalistické kariéry patřily jejich podpisy také pod příspěvky v Carolině. Ve vzpomínkách na studentská léta a přípravu fakultního zpravodajského servisu jim zůstaly laskavý přístup, milý úsměv i cenné rady Ludmily Trunečkové. Zde jsou jen některé z nich, vždyť těch autorů byly stovky. A mimochodem, nejsou jen z Česka, hned ta první přišla dokonce ze zámoří.

Je to více než dvacet let, co mi Carolina změnila život, a to hned ve dvou směrech. Psala jsem do ní o odborářské demonstraci a zašla se na ni podívat osobně. Mezi novináři jsem tam potkala redaktora Mladé fronty Dnes, který mi nabídl, abych u nich zkusila pracovat jako elévka. Tak jsem se dostala do největších a tehdy nejlepších novin v Česku. A její anglickou sekci četla profesorka Meredith Walker z Clemson University, která nám tehdy napsala. Já si s ní začala psát a... Od té doby jsme celoživotní přítelkyně, já jsem v Clemsonu v Jižní Karolíně několikrát byla a na univerzitě dokonce působila jako guest speaker, ona i s dalšími přednášejícími pořádali studijní pobyty, nejdřív každoročně a poté ob rok, jednou dokonce učila angličtinu na VŠCHT v Praze. Ten rok bydlela u mě doma. Dneska v USA žiju a pracuju jako americká zpravodajka, a tak tu kloubím obě věci, které mi v prvním ročníku studia žurnalistiky dala Carolina: Zpravodajství a Spojené státy. Jí i její zakladatelce, paní doktorce Trunečkové, přeju nejméně dalších tisíc vydání a za všechno moc děkuju.

Jana Ciglerová, Deník N

Na seminář Caroliny vzpomínám jenom v dobrém. Já, člověk bez zkušeností, jsem se mohl podívat na sjezd Zemanovců, na happening ke konci prezidentského mandátu Václava Klause, zkrátka pracovat v terénu jako novinář. Neocenitelná zkušenost. Podrobná zpětná vazba, trpělivost, příležitost si napsat spoustu textů a takzvaně se vypsat, to všechno – a mnohem víc – jsou věci, díky kterým pro mě Carolina zůstane navždy jedním z nejoblíbenějších předmětů a jednou z nejsilnějších vzpomínek na studentská léta.

Tomáš Franěk, iDnes.cz

Určitě to nemůže být šestadvacet let, co jsem napsal první zprávu do Caroliny. Ale vím jistě, že to bylo do sportovní rubriky. Psal jsem o sportu poprvé a od té doby už nikdy. Hodně věcí se změnilo, ale důležité jsou vždycky základy. A právě za ně moc děkuju a přeju do dalších let jenom to dobré naší milé Carolině a především nejmilejší Ludmile Trunečkové.

Michal Kubal, Česká televize

Těžko se mi přiznává, že můj první článek v Carolině spadá do minulého století. Vyšel 7. října 1999 v čísle 346 a byl jsem hrozně nervózní, abyste mi ho nehodila na hlavu. Ale i kdybyste to udělala, bylo by to s tím vaším typickým úsměvem, že by si člověk vlastně myslel, že stvořil text hodný Pulitzera. Na nás píšící o sportu se možná ostatní koukali trochu mezi prsty. O to víc na kluka z vesnice, který obědval „maso s rejžej“ a chodil „k doktoroj“. Ale to mi bylo fuk, já se k vám do hodin vždycky těšil. A nejen na ten úsměv. Carolina totiž tak nějak nakopla mou další cestu. Takže za to děkuju. A gratuluju. Mně ještě k tisícímu sloupku něco málo chybí (i když už jsem taky dávno za půlkou), ale slibuju, že se to po vašem vzoru pokusím dotáhnout. Ať máte co číst. A mimochodem – děkuju ještě za jednu věc, protože jste to byla vy, kdo seděl v komisi u mých přijímaček.

Martin Moravec, Magazín Dnes

Bylo mi jasné, že si jednou pro ten dopis budu muset na poštu zajít. Podepsaný Jan Ámos Víšek, děkan fakulty: „Ukončuji Vám studium v magisterském oboru ke dni 5. listopadu 2003.“ Pardon, paní doktorko, měl jsem vydržet, přejít přes poslední překážku a sepsat diplomovou práci. Ale to víte, byl jsem zažraný do práce v prestižním deníku, doma tříletá dcera Maruška, měl jsem jiné priority. Co vám budu povídat, však jste byla u toho. Vlastně u toho byla taky vaše naše Carolina. Krapet jsem z jejich zásad při svém psaní uhnul a uhýbám, zpravodajština mi příliš nevoní, ale uznávám, že v začátcích byla k nezaplacení. Díky.

Jan Palička, Mladá fronta Dnes

Na spoluvytváření Caroliny vzpomínám jako na základní přičuchnutí k práci novináře, kdy jsme metodou pokus omyl pochytali důležité základy a pravidla rozmanitých žánrů. Oceňovala jsem laskavé vedení Ondřeje Trunečky, stejně jako jeho nervy ze železa. Carolině přeji krásné 30. výročí a děkuji jí za vše, co se jí do nás podařilo vtlouci.

Lucie Ptáčková, CNN Prima News

Umění napsat zprávu úsporně a současně komplexně a přesně se mi hodí dodnes. Moc dobře si pamatuju, kde jsem se ho naučil. Všechno nejlepší do další tisícovky a laskavé paní doktorce Trunečkové hlavně hodně zdraví.

Jan Suchan, Radiožurnál

Na Carolinu a paní Trunečkovou mám ty nejlepší vzpomínky. Dávala nám opravdu cenné rady a praktické postřehy. Já jsem hned v prvním ročníku začal spolupracovat s Respektem, takže jsem u některých přednášejících brzy viděl rozdíly v tom, co nám říkají, a jaká je skutečnost. Paní Trunečková ale nabízela zpětnou vazbu, která byla opravdu přínosná. A chovala se k nám s respektem. Navíc mě dobře přečetla, tehdy jsem tvrdil, že se budu věnovat jedině kulturní novinařině, ale ona říkala, že to bude politika.

Erik Tabery, Respekt

Carolina pro mě byla prvním praktickým setkáním s psanou žurnalistikou na FSV vůbec a doktorka Trunečková zase živoucím důkazem, že se akademický svět s odbornou praxí nemusí nutně kloubit, ale mohou se objímat. Dámy, oběma díky.

Michaela Zumrová, Quartier